glanc
18.1.2017

glanc

Další z pohledů na náš příběh..."Začátky nebyly opravdu nic moc, byl to prý boj. „Jestli teď máme nějakou představu o tom, jak to chodí, tak tehdy jsme měli tak tisícinu této představy. Mysleli jsme si, že si všichni sednou na zadek a budou od nás něco chtít. Nesmysl". 

Život plný náhod

Oba dva mají doma malé dítě, Lukáš dvaapůlletého syna Jáchyma a Petr dceru Lauru o pár měsíců mladší. Oba potomci budou mít už prospěch z toho, že jejich tatínkové vyrábějí nábytek do dětského pokoje. „Slíbil jsem, že ho hodně brzo vytvořím,“ přiznává Lukáš, „ale kromě toho jsme s Petrem sami sobě vyrobili domů kompletní nábytek, od kuchyně, přes obývací pokoj až po ložnici. Takže u nás kovářova kobyla bosa nechodí!“ 

Inspirující setkání

Petra s Lukášem spojila náhoda a když si spolu delší dobu povídáme, zjišťujeme, že náhod se v jejich životě nakupila pěkná řada. Zajímavé je, že oba dva vystudovali na vysoké škole stejný obor, andragogiku, na to ale přišli teprve po letech. Ještě předtím se – náhodou – potkali na brigádě v jednom hypermarketu, kde pracovali na noční směně na vykládání zboží. Oba dva, náhodou, studovali tehdy stejnou roční jazykovou školu, jeden z nich dopoledne, druhý odpoledne. Náhoda byla i to, že zjistili, že jsou oba z Modřan. Tehdy to ještě za nic tak mimořádného nepovažovali. Jejich cesty se rozpojili, po skončení studia odjel Petr na Nový Zéland a Lukáš na půl roku do jižní Ameriky… Možná že by všechno bylo jinak, kdyby… „V Bolívii na náhorní plošině Antiplano jsem potkal zajímavého člověka, Angličana, se kterým jsem se dal do řeči. Byl truhlářem a když mi vyprávěl o své práci, tak jsem tomu sice moc nerozuměl, ale okouzlilo mě to. Ačkoli jsme spolu byli jen jeden den, nemohl jsem na setkání s ním přestat myslet,“ vypráví Lukáš. „Nebylo mi dost dobře jasné, co budu po návratu domů dělat, a najednou: - Dřevo? Proč ne? Vliv na mě měl možná i můj dědeček, který měl ve stodole takovou malou dílnu, soustruh, ponk, svěrák, a u něho jsem vyráběl lodičky a krabičky. Když se mě ale tehdy rodiče ptali, jestli bych nechtěl dělat něco rukama, tak jsem tvrdil, že ne...“ 

Pat a Mat v akci

Když Lukáš přiletěl do Čech, tak první – náhoda? – koho potkal, byl Petr. Domluvili se spolu, že se sejdou a popovídají si o svých zážitcích z cest. „Když jsem k Petrovi přišel, všiml jsem si, že má na poličce knížku o práci s dřevem. Říkám mu: - Ha! Můžu si ji půjčit? Naučím se podle ní truhlařinu! Petr se zasmál: - To bych chtěl taky, na Zélandu jsem ke dřevu přičichl, ale z knížky to asi nepůjde. Co jít na učňák?“ Bylo 3. září, tak jsme zavolali do kladenského učiliště, jestli by nás nepřijali. Je to neuvěřitelné, ale skoro v pětadvaceti letech jsme nastoupili mezi patnáctileté kluky do učení!“ Samozřejmě chodili jen na dílny, měli maturitu, takže dva týdny v měsíci byli ve škole a druhé dva pracovali, aby se uživili. Byla to prý krásná doba, ale až moc romantická, přiznává Lukáš, protože stejně jako se není možné naučit práci se dřevem z knížky, tak učňák tomu taky moc nepomůže. „Říká se, že se člověk učí truhlařit deset let, a teprve pak může říct, že něco umí!“ Jednoho dne – to ještě byli na učňáku – přišel Petr s tím, že si otevřou dílnu: „Budeme dělat nábytek, budeme na něj malovat, lidi nám utrhají ruce, bude to super! Pronajmeme si garáž – jako Bill Gates!“ tvrdil. Jenže realita byla trochu jiná. Do garáže se stroje nevejdou, tak bylo třeba hledat jinde. Prostor byl nalezen, naši dva nadšenci zakoupili stroje – investice to zas tak velká nebyla, ale ruplo na to stavební spoření a jejich rodiče už poněkud znervóznili. A start? Neslavný. „První kus nábytku, vestavěná skříň, kterou jsme vyrobili rodičům, se tam, kde měla být, nevešla! Zábavné, že? Neplatí dvakrát měř a jednou řež, ale desetkrát měř a jednou řež!“ ví už dneska Lukáš.

Těžký je život truhláře

Začátky nebyly opravdu nic moc, byl to prý boj. „Jestli teď máme nějakou představu o tom, jak to chodí, tak tehdy jsme měli tak tisícinu této představy. Mysleli jsme si, že si všichni sednou na zadek a budou od nás něco chtít. Nesmysl. Navíc jsme nic neuměli, všechno jsme dělali třikrát, způsobem pokus omyl, vymýšleli jsme si úplné nesmysly – a všechno jsme dělali my dva, vlastníma rukama. Navíc v roce 2008 začala krize, dodavatelé dřeva a materiálu, kteří k nám jezdili, pokyvovali hlavami: - Truhlárny krachují, nejde to, nejde… A odbyt? Klasika – nejprve rodiny, pak známí, pak známí známých, až se všechno vyčerpalo, tak jsme si nechali udělat jednoduchý web, letáčky do schránky… Byla krutá zima, v dílně se skoro netopilo, zažili jsme i hlad… Přišlo jaro a tehdy jsme si řekli, že s tím musíme něco udělat. Takže budeme dělat hračky z odřezků. Kamarád nám doporučil kamaráda, potkali jsme se s ním – a přišel zlom. - Hračky, dobrý, ale co zkusit dětský nábytek, ten není! prohlásil.“ A tak se Petr s Lukášem rozhodli, že to zkusí. Koupili si zahraniční časopis, aby se podívali, jak takový nábytek vypadá, oslovili kamarádku-návrhářku šperků, aby jim něco navrhla, vyrobili postel, komodu a že si to tedy sami vyfotí. „Měli jsme radost, ukazovali fotky všude kolem a odpovědí nám bylo: - Hele, to je hrozný, to musí vyfotit profesionál! No jo, jenže my už mezitím ten „nábytek“ vyhodili, byly to totiž jenom makety… - Uděláme to znova a líp, rozhodli jsme se. Udělali jsme to znova a líp, pak fotky rozeslali známým, ale nic se nestalo. Co dál?“

Chtělo to vytrvat!

Naštěstí se časem – i díky médiím – dostalo do povědomí lidí, že existuje DEVOTO a že vyrábí dětský nábytek. A tohle povědomí rostlo. V současné době Petr s Lukášem vyrábějí především na zakázku, ale rádi by se posunuli k sériové výrobě. „Když děláte pět zakázek měsíčně a každá je jiná, nevíte, kam dřív skočit,“ přiznává Lukáš. „Navíc jsme měli tendenci vymýšlet si nesmysly – což bylo dobře, protože nás to posouvalo dál – ale taková kajuta, vesmírná raketa, bunkr, kdy jsme ohýbali plexisklo, nebo kresba na stěnu, potisk na desku, není žádná legrace. Taky jsme používali všelijaké materiály, látku, kov – to všechno nás stálo nejen čas, ale i peníze, protože jsme všechno dělali nejmíň dvakrát.  Dneska už máme tým lidí, kteří nám pomohou. Asi před rokem jsme otevřeli showroom, který je potřeba, aby si zákazníci mohli všechno prohlédnout a osahat. Ale ještě zdaleka nemáme vyhráno,“ končí svoje vyprávění Lukáš.